Festival - dramaturgie 2014

Haydnovy hudební slavnosti jsou nejdéle trvající přehlídkou staré hudby v České republice! Festival vznikl zejména jako připomínka na první profesionální angažmá mladého Josepha Haydna u hrabat z Morzinu na zámku v Dolní Lukavici na jižním Plzeňsku v létech 1757-61.

 

Haydnovy hudební slavnosti jsou svátkem všech milců skvostné staré hudby, kteří se do regionu pravidelně sjíždějí se začínajícím podzimem v polovině září, aby se setkávali s autentickou hudbou a jejími interprety v prostředí, ve kterém zněla už před staletími - na kůrech malých vesnických kostelíků i v šlechtických salónech barokních zámků. Jedním z cílů pořadatele České společnosti Josepha Haydna o.s. je i prezentace nejnovějších trendů v oblasti historicky poučené interpretaci hudby baroka, klasicismu a raného romantismu.

 

Dramaturgii festivalu už tradičně připravila muzikoložka a publicistka PhDr. Michaela Freemanová.

Rok české hudby – nebo Rok hudby v českých zemích?

Každá doba se zajímá především o svou vlastní kulturu. Platí to i o hudbě: výrazný vzestup zájmu o starší tvorbu se celosvětově datuje až druhou polovinou 20. století. V českých zemích vstoupil v 19. století do přirozeného procesu zapomínání faktor národního uvědomování a obrození. Až do 40. let existovaly na našem území česká a německá kultura jako dvě rovnoprávné součásti denního života jednoho a téhož teritoria. Po roce 1848 a především po roce 1867 – datu rakousko-uherského narovnání – se obě kultury začaly vůči sobě vymezovat. Zastánci čistě národních cest rozvoje tvrdili, že je třeba bránit se kosmopolitismu. Obětí těchto tendencí se stal nejdřív Bedřich Smetana (kterému byla vytýkána prowagnerovská a prolisztovská orientace), později Antonín Dvořák; snahou jednoho i druhého přitom bylo povznesení české hudby na světovou úroveň. 20. století udělalo z mnoha pozoruhodných osobností hudební historie takzvané „Kleinmeistry”. Pokud to byli Češi, zůstávali dlouho na okraji zájmu (Jana Dismase Zelenku „objevili” daleko dříve cizí muzikologové a interpreti, než jeho krajané), pokud to byli čeští Němci, nebral se na ně příliš zřetel. Možná i tím lze vysvětlit skutečnost, že se „velká čtyřka” světových skladatelů, narozených na našem území (Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů) ani po roce 1989 nerozrostla o Gustava Mahlera (i dnes občas označovaného za „rakouského skladatele židovského původu”) – a zcela jistě právě to bylo příčinou toho, že Rok české hudby 2004 oficiálně nepřipomenul jednu z největších postav českých hudebních dějin, Heinricha Ignaze von Biber (1644-1704).

Za málo důležité pro naše hudební dějiny byli dlouho považováni i jiní v českých zemích narození a evropsky významní barokní skladatelé: Johann Caspar Ferdinand Fischer, Samuel Capricornus, Gottfried Finger, Andreas Hammerschmidt; teprve v posledních letech se z hlubin zapomnění postupně vynořují znamenití čeští i němečtí komponisté 18. století, o jejichž existenci se donedávna nevědělo téměř nic, nebo jen velmi málo (Johann Joseph Brentner, František Jiránek, Johann Anton Reichenauer, Antonín Kammel, Anton Zimmermann, Antonín Celestýn Mentzel). Ještě hůře dopadli raně romantičtí autoři: téměř nikdo dnes u nás nezná tvorbu Josepha Marii Wolframa, Wenzela Heinricha Veita, Václava Würfela, Ignaze Moschelese, nebo Antona Philippa Heinricha. Wolfram přitom ve své době patřil k uznávaným operním skladatelům (psal i skvělou duchovní hudbu a písně, které si nezadají se Schubertovými, v Drážďanech se o něm uvažovalo jako o možném nástupci Carla Marii von Weber), skladby Wenzela Heinricha (Václava Jindřicha) Veita vzbudily zájem Roberta Schumanna a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Václav Würfel prokazatelně ovlivnil kompoziční sloh Fryderyka Chopina, Ignaz Moscheles byl ve své době považován nejen za vynikajícího pianistu, ale i pedagoga (působil v Londýně a Lipsku), Anton Philipp Heinrich za oceánem získal přezdívku „Americký Beethoven“. Mnohem vice pozornosti by si zasloužili i Václav Jan Tomášek, Jan Václav Hugo Voříšek, nebo Antonín Rejcha (profesor pařížské konzervatoře, k jehož žákům patřili mimo jiné Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod a Franz Liszt). I další skladatelé, kteří se významným způsobem zapsali do světové hudební historie. Haydnovy hudební slavnosti se v letošním Roce české hudby snaží některé tyto dluhy alespoň částečně splatit. Hudební historii českých zemí nechápeme jako pouhý soubor slovníkových hesel, která mohou zůstat ležet ladem – bereme ji vážně, jako výzvu.

Michaela Freemanová



Joseph Haydn

Franz Joseph Haydn se narodil 31. března roku 1732 ve městečku Rohrau v Dolních Rakousích v blízkosti rakousko-uherských hranic. Jeho otcem byl Matthias Haydn, který byl kolářem a velkým milovníkem hudby. Haydnova matka, Maria (rozená Kollerová), sloužila jako kuchařka na zámku hrabat Harrachů. Z jejich dvanácti dětí se kromě Josepha stal vynikajícím hudebníkem i jeho o pět let mladší bratr Johann Michael. Studiu hudby se Joseph Haydn věnoval od svých šesti let - nejprve v nedalekém Hainburgu, pak ve Vídni, jako člen chlapeckého sboru svatoštěpánského dómu, později samostatně. Po několika letech života vídeňského hudebníka ve "svobodném povolání" se kolem roku 1757 stal kapelníkem hraběte Morzina, který byl majitelem panství Dolní Lukavice, kde údajně vznikla jeho první symfonie. Roku 1761 vstoupil do služeb knížat Esterházyů, v jejichž službách setrval až do roku 1790, kdy natrvalo přesídlil do Vídně. Jeho tvorba se v průběhu let rozšířila po celé Evropě; mimořádně úspěchy mu přinesly návštěvy Anglie v letech 1790-1792 a 1794-1795. Velký rakouský skladatel Franz Joseph Haydn zemřel 31. května roku 1809 ve Vídni, okupované v té době napoleonskou armádou.

Aktuality

Změna času Zahajovacího koncertu

Zahajovací koncert 12.9.2014 se z technických důvodů koná už od 16:30 hod. Děkujeme za pochopení.                                                                                     - Editace web stránky opakovaně nefunguje zcela korektně (web studio Plzeň).